Po maturitě mne babička a teta, jež bydlela v domě vedle babičky přesvědčily, abych podala přihlášku na pedagogickou fakultu. Moje maminka razantně zakročila s argumenty, že na to nemají peníze, nemohou mne podporovat a pokud chci na Vysokou školu nastoupit, musím si najít práci, vydělat si na studium.
Vyvolala ve mě pocit, že nejsem žádaná. Poprvé v životě jsem stála na křižovatce života, kde se mi nabízela smlouva z hudební branže odejít do Německa a pracovat v hudebním showbusinessu, nebo jít na Vysokou školu, kde bylo denní studium - neměla jsem zázemí, peníze, v té době ani práci.
Nabídku odchodu do ciziny jsem odmítla a pedagogickou fakultu z uvedených důvodů prozatím odložila. Abych “nevypadla” ze své hudební vášně, založila jsem projekt “Agenery” spolu se svým kamarádem, který do projektu přivedl i svého letitého známého z Tanvaldu a má sestra také přijala můj nápad za svůj. Byla jsem “čtyřka” lidí, co se pravidelně scházeli v Harrachovské hasičárně a zkoušeli své nové písně, choreografie a dělali vše možné, abychom v co nejkratší době mohli na veřejnost. Kamarád mého kolegy se mi líbil a po téměř roce fungování naší skupiny jsme spolu začali chodit. Úplně jsem podlehla chlapci, jak jsem o něm často říkávala “se srdcem na dlani”. Fascinoval mne jeho život. Disharmonická rodina, psychicky a fyzicky týrané dítě. Cítila jsem se jako spasitelka, někdo, kdo mu může ukázat nový život, rodinu a lásku.
Během té doby jsem se také přihlásila na konkurz muzikálu Monte Christo, možná naděje, že bych sebe i projekt Anegery posunula dále. Nemilá zkušenost, kdy přijedete do Prahy, přihlásíte se, že jste na místě, jdete do restaurace, kam po chvíli přijde Jiří Pomeje v závěsu Karel Svoboda a Daniel Hůlka. Jste vykulení, nechápete, proč lidi na ně tak zírají. Tři vzhledově nepohlední muži chovající se jako hulváti. Úplně mne odradili, ale protože mne do Prahy vezl strejda a teta, zůstala jsem.
Po návratu z restaurace jsme šli kamsi do patra. Tam seděla spousta lidí. Někdo si brnkal na kytaru, někdo se rozezpívával … Pamatuji si, že jsem si sedla proti nějaké slečně, držela noty v ruce a zpívala si. Po chvíli zavolali její jméno. šla do nějaké místnosti, dveře se zavřely a po chvíli bylo slyšet, jak zpívá nějakou píseň. Zpívala nádherně, bylo slyšet, že zpěv má opravdu vystudovaný. Najednou se dveře otevřely a ona vyšla ven, rozplakala se. Ptala jsem se jí, proč pak pláče a odpověděla mi “nevzali mě”. Hned jsem se ptala, jestli to ví jistě a ona mi odpověděla: “Buď ti řeknou ano, nevíme, nebo ne. Mě řekli ne”. A plakala.
Po 10 minutách zavolali mé jméno. Já, co neumím noty, natož tam zpívat v doprovodu klavíru jsem se tam vrhla s tím, že jim odzpívám “you must love me” z Evity a odejdu. Ale opět šok. Daniel Hůlka dal nohy na stůl, vyvalil ten svůj odporný pupek. Následoval jej dvojník Jirka Pomeje, oba vypadali jak špatně vytlačené jitrnice a Karel Svoboda s tím svým “buldoččím obličejem” arogantně pronesl “tak jedem ne”!? Stoupla mi krev a odpověděla jsem “nemáte volant”. Houkla na klavíristu, “Evita - you must love me, stačí minuta”. Odzpívala jsem to, chtěli ještě jednu píseň. Tak jsem od boku střelila “don´t cry for me Argentina” a šla s verdiktem “nevíme”.
Po té, co jsem za sebou zabouchla dveře oné místnosti jsem věděla, že na českou scénu takových arogantů se už vrátit nechci. Verdikt přetlumočila příbuzným a jelo se domů.
Půl roku se nikdo neozýval, a tak jsem si našla zaměstnání. Vzala jsem hned první, které se namanulo. Zvolila jsem snad nejhorší možnou cestu k osamostatnění se. Mé první zaměstnání bylo mytí nádobí v jídelně. Pracovní doba od 6:00 do 15:00, každý den výplata peněz a téměř denní rozhovor s nechápavým nadřízeným, který mi odmítl dát pracovní smlouvu s tím, že jakmile si najdu lepší práci, ihned mohu odejít. Nelíbilo se mu, že dívka s maturitou umývá nádobí.
V srpnu 2000, v době, kdy si už nikdo na nějaký muzikál ani nevzpomněl, se ozvala jistá paní Šípková rodičům na pevnou linku a chtěla mne k telefonu. V té době jsem byla právě v práci a tak se s mojí maminkou domluvila, že zavolá večer. Telefonát byl velmi zajímavý. Rozhodli se, že mě přijmou jako vocalistku do muzikálu Monte Christo, v září "nástup". S okamžitou platností jsem paní poslala do háje. Zamilovaná až po uši, s rozjíždějícím se projektem a představa, že uvidím zase ta individua, která svou arogancí přerůstala snad celý ten obrovský komplex, kde konkurz probíhal, mě nelákala.