Jmenuji se Alena Krajňáková (rozená Horváthová) a narodila jsem se dne 15. 06. 1981 v Jilemnici, okres Semily. Od malička jsem vyrůstala v Harrachově. Pocházím ze čtyřčlenné rodiny, mám o rok mladší sestru a vyrůstala jsem v Harrachově. Jako malá jsem prý byla hodné, klidné, rozumné a samostatné dítě.

Ve školce, ani na základní škole jsem nepatřila mezi “top” děti. Harrachov je známý jako město sportu. Proslavilo jej skákání na lyžích, sjezdování na Čertově hoře, nádherné podmínky pro běžecké lyžování apod., však já nikdy nebyla sportovně nadaná. Veškeré povinnosti nucené dětem základní školou Harrachov jsem bojkotovala, jako přespolní běh, závody na běžeckých lyžích, tělocvik se ve škole bral vážněji snad než jakýkoliv jiný předmět. Kdo nebyl sportovně nadaný a nebyl sportovním nadšencem, byl odepsán i učiteli.

Já byla nejspíš velmi zvláštní, ač z počátku neoblíbená díky své “lásce” ke sportu, vše se začalo měnit ve chvíli, kdy jsem se projevovala v jiné oblasti, a to umělecké. Dodnes mě spolužáci mají v paměti uchovanou jako “tu”, co paroduje Madonnu a žije ve svém vysněném světě.
V té době jsem byla velmi často u babičky. Rodiče začali stavět rodinný dům v Harrachově, měli velké plány, udělat z něj penzion a já díky tomu měla neskutečné množství volnosti.

V roce 1989 jsem napsala svou první píseň, o dva roky později jsem už natáčela své první demo písně. V té době jsem byla velkou fanynkou popové hudby, konkrétně zmiňované zpěvačky Madonny a učila jsem se její styl tance, mezi mé oblíbence však patřili interpreti jako byla Sandra, Roxette, nebo Michael Jackson. Následovala samouka angličtiny, ve které mne podporovala má učitelka hudební výchovy a doslova mi propašovávala učebnice, které měly starší děti ve škole na výuku.

Ve 12 letech jsem své písně chtěla zveřejnit a poslala je do Českého rozhlasu Radiožurnál - tam probíhala jakási hudební soutěž, kde jsem se setkala s odmítnutím, nejspíš kvůli nízkému věku. Následně ale mé písně zaujaly jednoho z hostů, jenž byl ubytován u mé babičky (pronajímala jeden pokoj turistům) a pomohl mi mé demo dostat do Německa. Tam jsem se setkala s velkým úspěchem a nabídkou spolupráce. Od svých 13 let jsem komponovala kompletní písně. Jako autorka hudby, textu a v některých případech i jako interpret. Ve škole se začal vztah mezi mnou a spolužáky zlepšovat, tělocviky přestaly být nudné, dokonce mě začaly bavit. Učitelka byla vždy dětmi přemluvena, abych spolužáky učila tančit, a ona si v klidu opravovala sešity. Dodnes na to obě vzpomínáme s úsměvem na rtech. Ač mne prý z počátku neměla vůbec ráda, postupem let “mi přišla na chuť”. Bývalá studentka baletu přeci jen měla k tanci blízko.

V osmé třídě jsem dostala možnost nastoupit na Ježkovu konzervatoř v Praze. Rodičům se za mě zaručil profesor, který na zmiňované škole učil hru na klavír. Dodnes jsem nepochopila proč, ale rodiče jej odmítli a maminka mi vyplnila přihlášky na dvě rodinné školy. Jednu v Lomnici nad Popelkou (3 roky studia, výuční list) a druhou ve Vysokém nad Jizerou (původně 3 roky studia, výuční list). Proplakané noci, dotazování se “proč” a domáhání se vysvětlení nepomohlo, rodiče si stáli za svým a já musela r. 1995 nastoupit do už předem nenáviděné školy.

Ihned po nástupu jsem paradoxně zjistila, že Integrovaná střední škola ve Vysokém nad Jizerou udělala ze své rodinné školy - školu střední, tedy 4 roky studia se zakončením maturitou. Ano, opravdu tomu tak bylo, to, že došlo k takovéto změně, jsem zjistila až po nástupu. Ke všemu otevřeli obchodní akademii a obě školy nenápadně propojily, takže ač v některých předmětech jsme se lišili, jak k rodinné škole, tak k obchodní akademii se přistupovalo téměř stejně. To mne v tehdejší době velmi uklidnilo, i když nepopírám, stále pro mne byla na prvním místě hudba a za podpory babičky, jsem jezdila tajně hned po škole do Prahy, kde jsem mohla pracovat, komponovat. Často jsme s naším pracovním týmem navštěvovali dětské domovy, pořádaly se charitativní akce. Občas mne babička před rodiči “kryla” po celý víkend, kdy jsem byla v cizině a vystupovala jako projektový interpret.

Hudba pro mne byla natolik důležitá, že jsem se přestala věnovat škole. Do druhého ročníku jsem šla s velkou nechutí. Ekonomie, marketing, statistika, účetnictví. Nejméně oblíbené předměty kreativně založeného člověka. Práce v hudební branži byla stále náročnější, stávalo se, že jsem i noci nespala, abych mohla pracovat a zvládala tak školu i práci. Hned v prvním pololetí zemřela maminka mého tatínka a dva měsíce po ní má prababička, která žila celá léta u babičky, jež mne vychovávala. Babičku ze strany otce jsem moc neznala, ale s prababičkou jsem byla denně v kontaktu a její smrt mne velmi zasáhla.
Rozhodla jsem se přestoupit na jinou školu, razantně jsem se postavila proti rodičům a odhodlaná odejít do Prahy, začala vše připravovat. Duchapřítomnost mé maminky a tety zalarmovala všechny ve škole, kde jsem studovala. Pan ředitel si mne pozval do ředitelny a spolu s mou třídní profesorkou se mnou chtěli hovořit. Překvapila mne jejich otevřenost, upřímnost a snaha. Tehdy mne přesvědčili, abych ve škole zůstala, hledala cestu k nenáviděným předmětům a podpořili mne i v oblasti hudby, která byla náplní mého života. Přihlásili mne do soutěže ZUČ, kde jsem reprezentovala naší školu, vedla jsem hudební a taneční kroužek, moderovala maturitní plesy a na každém z nich jsem měla vystoupení.

Roku 1997 jsem byla požádána o spolupráci kapelou Olgoj Chorchoj z Jablonce nad Jizerou a začala jsem s nimi vystupovat po širokém okolí, i profesoři z naší školy chodili na má vystoupení. V té době jsem měla po dohodě s ředitelem i volnost v oblasti, ve které jsem působila řadu let a mohla jsem se tak věnovat nadále hudbě ve světě.

Od třetího ročníku mi také přibyly předměty, jako byly práva a psychologie a v těch jsem se vzhlédla. Konečně jsem chodila do školy s láskou.

Ve čtvrtém ročníku jsem měla pocit suveréna, přiznávám, opět jsem začala školu trochu “flákat”. Kapelník z Olgoj Chorchoj naší partu “rozpustil” a kapela se rozpadla.  Do toho doma byla velmi ostrá atmosféra, kdy mé sestře nešla škola a maminka na ní denně křičela, fackovala jí, do dlouhých noci se s ní učila a jednoho krásného dne toho bylo na mne i sestru tolik, že jsme utekli z domova. Útěk do Prahy, kdy já byla rozhodnutá spolu se sestrou utéct do ciziny a dělat hudbu nám zhatil můj pád a následný lehčí otřes mozku, takže jsme se po cca třech dnech vrátili domů. Přijel si pro nás strýc - bratr maminky do nemocnice, kde mě ošetřili a odvezl k matce.

Ač byl útěk z domova nesmyslný nápad, dal lekci oběma stranám. Nám - dětem, ale i rodičům. Maminka změnila svůj přístup k sestře a zároveň se dá říci i částečně ke mě.

Následovala maturita, a mohu konstatovat, že dodnes je pro mne Integrovaná střední škola ve Vysokém nad Jizerou tou nejlepší střední školou, jakou jsem kdy mohla navštěvovat a musím říct, že na ní s láskou vzpomínám. Dle informací, do nedávna měli mé diplomy za úspěchy na zmiňovaných hudebních soutěží vystavené na zlaté nástěnce jejich úspěchů.