Sedím na schodech, sleduji "jí", hlavou mi běží, co nám ten osud zase všechno naděluje a ptáte se "proč, proč zrovna ona, proč zrovna my, už zase ... "!? Díváte se na svojí Lásku chlupatou, jak se snaží zoubkem zase rozvázat pončo ... 

Natálka, moje milovaná 13,5 letá kočička je po operaci. V listopadu se jí objevila boulička v popaží u přední pacinky, v lednu už byla 2x větší. Bouličku jsem sledovala, takže jakmile se mi to nezdálo, volala jsem doktorce, se kterou jsem byla od listopadu domluvená, že pokud se to začne zvětšovat, máme přijet. Doktorka nás okamžitě objednala, dala instrukce, Natálku operovala (vytáhla bouličku i mléčnou žlázu - boule byla blízko ní, ale nezasahovala). Nechala jsem udělat histologii. Mezi tím hojení - ruply dva stehy, takže nakonec jsme dostali mast na hojení, která nezabírala. Natálka musela znovu pod jehlu, tentokrát se lokálně umrtvovalo. Jezdíme 1x za dva dny na kontroly, převaz a píchají se antibiotika. Přišly výsledky z hostologie a nebyly dobré, šlo o střední zhoubný nádor, ohraničený. Doktorka nám hned vysvětlila, jak se dá pokračovat v léčbě, např. chemoterapie, ale tu nám zatím nedoporučuje, i když by to prý naše vitální babča zvládla, prý budeme kočičáka hlídat, pravidelně jezdit na kontroly a jakoukoliv změnu monitorovat.
Totálně jsem se sesypala ... Natálka se mnou prožila neskutečné věci a je pro mne vším. Teď se modlíme, doufáme, že bude v pořádku, že jsem zasáhla včas a už se nám ten nádor nikdy neobjeví. 

Je strašně statečná. U paní doktorky drží, i když jí tečou slzy (nikdy bych nevěřila, že dokáže i kočička plakat), snaží se vydržet, i když vidí, že u šití v ordinaci její panička kolabuje a musí odcházet si jít lehnout na lavičku. Utírá mi slzy pacinkou, když jí držím v náručí a pláču, prosím Boha, aby nám pomohl a dal nám sílu bojovat a žít ... Je jako moje dítě, partnerka. Miluji jí neskutečně moc!! Kdo zažil, chápe ...