Občas se člověk zkouší zamyslet sám nad sebou, jaký je, co dělá dobře/špatně, jaký je vlastně jeho život, jeho okolí – rodina, přátelé. Občas se člověk zamýšlí nad tím, jaká byla minulost, jaká je přítomnost a jaká bude asi budoucnost.

Já osobně tohle dělám poměrně často, až moji blízcí říkají „Alo, moc přemýšlíš…“ a ano, mají pravdu.
Často se snažím díky své empatii pochopit druhé, proč takhle jednají, proč zrovna to, či ono dělají, co je k tomu vede, proč vlastně takhle uvažují, vždyť je to evidentní nesmysl, nedomýšlejí. Proč někteří lidé nejsou schopni vnímat potřeby druhých, ať jde pouze o komunikaci, blízkost, kontakt.

„Ano, Ala zase moc přemýšlí a kolikrát si připadá, že je úplně z jiného světa, neboť se často snaží chápat nepochopitelné.“

Nevím, proč jsem taková. Musím mít ve všem „jasno“, vidět věci reálně, chápat, proč zrovna on/ona je takový/taková. Možná to souvisí s mou synestezií, kdy se snažím si ty barvy charakteru lidí nějak srovnat tak, aby působily příjemně, přitom ve finále vše dopadne úplně jinak a já končím na tom, že jsem vlastně dotyčného/dotyčnou nebyla schopna pochopit, protože jejich jednání je absolutně proti mým etickým, morálním, či obecně lidským zásadám.
Od malička jsem zvyklá jednat narovinu. „Já po Tobě chlebem a očekávám, že Ty to uděláš také.“ Pak se hrozně divím, když létá kamení, hlavně od lidí, které si připustím k tělu a vytvořím si k nim citovou vazbu. Snažím se pak to kamení analyzovat, rozparcelovat na malé kousíčky, abych našla, byť malinkatý, ale důvod, proč vlastně bylo vrženo. Zapomínám na klasiku: „lidské neovlivnitelné vlastnosti, charakter, mentalita, atp.“ Necítím se jako neponaučitelná, spíše se pak cítím hloupě :D - naivně …
Hlásám do světa, že jsem upřímný člověk a občas se setkám s tím, že někteří tvrdí opak jen proto, že nebyli schopni mou upřímnost přijmout, ač šlo pouze o názor, nešlo o pravdu, o které osobně tvrdím, že je relativní, přitom tito lidé často hlásají „pravdu“ svou a jiná přeci neexistuje, právě kvůli upřímnosti tito lidé přesvědčení o své pravdě pravdoucí, mají tendence „hulákat“ do světa „ona je lhářka“. Často to pak končí na tom, že doslova utečou z veškeré komunikace se mnou a bojí se mi podívat do očí, navázat na daný problém a slyšet upřímný názor opětovně, nahlas. Vím, nemá cenu takové řešit, ale o tom právě píši, snažím se analyzovat to kamení, které po mě vrhají a pochopit jejich jednání – a také vím, že nelze ? .

Filozofie je nádherná věda, která mne občas baví. Je hodně spojená s mým nitrem, kdy jsem schopna své myšlenky, které jen tak plují „hodit na papír“.
Teď jsem se vrhla na takové malé sesumírování „čehosi“, co ve finále nemá ani hlavu, ani patu, na druhou stranu si myslím, že by mohlo býti vhodným tématem k diskusi. Máte to někdo podobně?