Sedím v čekárně u doktorky. Z ordinace vyjde droboučká stařenka pomalým krokem. Sedne si vedle mě a čeká. Po chvíli vyleze starý pan o berli. Vezme jeji kabát, jde k ní, pohladí ji po tváři a říká "Miláčku, můžeme jít domů".

Pani se zvedne, pan ji pomáhá obléct těžký kabát a naviguje svou ženu, že si má sundat návleky, přitom jí popisuje, co dostala v té injekci. Tón hlasu, něha, láskyplné zacházení... hladilo po duši nás, všechny sledující.
Dívám se na ně .. asi s otevřou pusou a tak mi občas opětují nějaký ten úsměv.
Tolik lásky, v tak vysokém věku. Tolik péče a krásného jednání... v dnešní době... vidím jen na obrázcích, které lidé každou chvili sdílí na facebooku spolu s citáty.
Po té se odebírají k odchodu. Pán se opře o svou berli a druhou roku obejme svou ženu. Odcházejí a já mám co dělat, abych udržela slzy dojetí. 

Chci takovou lásku. Chci takové jednání, kde je vidět, byť v jednom gestu, úcta k tomu druhému.. Chci jednou jako stařenka stát vedle svého stařečka a říkat, cítit... slova "miluji tě".

Tihle dva, mi dnes ukázali během 10 minut... že to jde.